Drobečková navigace

Úvodní stránka > Historie a památky obce > Významné osobnosti obce > František Peňáz

AKADEMICKÝ MALÍŘ A GRAFIK FRANTIŠEK PEŇÁZ

(1912 – 1996)

     Mistr František Peňáz se narodil 6. července 1912 v obci Pašovice na Uherskobrodsku v rodině zemědělského dělníka Josefa Peňáze a jeho manželky Anežky, rozené Zajícové. V Pašovicích navštěvoval obecnou školu. Již zde se projevovalo umělecké nadání nejen hudební, ale především výtvarné. Od útlého dětství hodně kreslil a jako předlohy mu často posloužily dostupné církevní obrazy. Rád také maloval figurky kluků s nůšemi dřeva na zádech, výjevy z velikonoční „šlahačky“ a jiné náměty.

     Na rozvíjení jeho přirozených vloh studiem neměli rodiče finanční prostředky, a tak po skončení základní školní docházky nastupuje v Uničově do učení. Zde navštěvuje pokračovací školu, učí se písmomalířem, malířem pokojů a natěračem. Poté pracuje v Zábřehu na Moravě a v rousínovské továrně na nábytek, kde lakuje nábytek tzv. fládrováním. Jeho stálým snem zůstává stát se malířem – umělcem. V té době je už velkým obdivovatelem výtvarného umění malířských mistrů holandských, italských, španělských i českých. Některá díla, zejména s náboženskou tématikou, se pokouší napodobovat.

    V roce 1936 se uchází o práci v reklamním oddělení firmy Baťa, neboť cítí, že při veškeré skromnosti a pokoře, práce v dílně není pro něho. Tehdy však každý uchazeč o zaměstnání v Baťových závodech musel projít pracovním táborem v Lutonině. Nastupuje proto na stavbu dálnice a snaží se zaměstnavatele na sebe upozornit. Kreslí uhlem na balicí papír portrét Tomáše Baťi, zakladatele závodu, a umísťuje jej u brány tábora. Portrét vzbudil mimořádnou pozornost a František Peňáz byl pozván do Zlína k návštěvě firmy Baťa. Splní se jeho přání a je po přijímacích zkouškách přijat do reklamního oddělení.

      V roce 1939 uzavřel manželství s Anežkou Pospíšilovou z Hřivínova Újezda, kde se jim v roce 1940 narodil syn Stanislav.

    V reklamním oddělení fy Baťa potkává brněnského výtvarníka Eduarda Miléna, který sem přichází, podobně jako řada jiných umělců, po uzavření vysokých škol za okupace. Z podnětu Jana Bati se pro některá oddělení firmy pořádaly obchodní kurzy a byly pro reklamní oddělení doplněny o výtvarné kurzy. S originálním nápadem kurzy organizovat přišel František Peňáz. Prof. E. Milén byl pověřen jejich vedením, firma návrh akceptovala a časem vznikla z výtvarných kurzů známá Škola umění ve Zlíně. František Peňáz, spolu s dalšími známými umělci, patří mezi její první žáky a posléze i absolventy. Škola umění poskytovala možnost studia mladým výtvarníkům, a tak svým způsobem v době války suplovala výtvarné akademie. Škola má vlastní zajímavou historii a mnozí výtvarníci se k její tradici s povděkem vracejí.

   Díky mimořádnému talentu je Františku Peňázovi, již během studia v roce 1942, svěřeno nakladatelstvím TISK ve Zlíně ilustrování několika pohádkových knih pro děti. Vznikají ilustrace pro knihy Včelka Mája a její dobrodružství, Louskáček a myší král, Čarovná truhlice. Ilustrace jsou zdařilé a jsou přijaty se zájmem.

     Dosavadní práce a vzdělání jej však neuspokojují a mladý umělec touží po dalším zdokonalení, zejména v grafice, která se ve Zlíně neučí. Proto po znovuotevření vysokých škol v roce 1945 odchází studovat na Akademii výtvarných umění v Praze. Zde navštěvuje grafickou speciálku Maxe Švabinského v ateliéru prof. Vladimíra Silovského. Studium končí v roce 1949. Ve své závěrečné práci s námětem na výplň mozaikových oken předkládá grafické listy Křížové cesty Ježíše Krista. Téma, v té době jistě již nevhodné ne-li provokativní, hodnotí členové poroty jako nejlepší. Bylo mu také nabídnuto místo asistenta na AVU v Praze, ale to odmítá a vrací se na vesnici k rodině a volné tvorbě. Mimo kreseb krajin a kytic květů vytváří obrazy s náboženskými motivy, které ovšem v této době nejsou vítány. Jeho náboženské přesvědčení spolu s pevným charakterem však vnější dění do své tvorby nepouští.

      Počátkem padesátých let přichází zároveň na ořechovskou farnost jako kaplan ThDr. P. Antonín Šuránek, který je sem z trestu přeložen z olomouckého semináře. Na jeho žádost vypracoval Mistr Peňáz návrh stavby kaple v sousedních Kaňovicích. Tato stavba je svépomocí občanů zbudována tak rychle, že ji úřady během stavby nestačily ani zaregistrovat. Výstavba kaple nezůstala bez odezvy ze strany režimních úřadů. P. Antonín Šuránek byl internován do Želivu. Mistru F. Peňázovi to bylo připsáno k dalším protirežimním „hříchům“. Jeho činnost byla totiž delší dobu sledována, včetně osob, které jej navštěvovaly, a to do podrobnosti. Věděli o každém jeho hnutí, jak se později dověděl. V červnu 1952 je František Peňáz pozván do tehdejšího Gottwaldova na vojenské velitelství k projednání nějaké záležitosti. Po příchodu na vojenské velitelství byl zatčen a převezen do věznice v Uherském Hradišti. Se zavázanýma očima je dopraven do cely, kde je nelidsky fyzicky i psychicky týrán takovými metodami, o nichž později nechtěl ani mluvit. Chtějí, aby se přiznal ke zločinům, které údajně spáchal proti lidově-demokratickému zřízení. Po devíti dnech změnili vyšetřovatelé taktiku. Do jeho cely nasadili provokatéra, který jej měl získat ke spolupráci tím, že mu vyprávěl o své protistátní činnosti a zatčení, sdělil mu kontaktní osobu s tím, že mu poskytne i zbraň. Po propuštění nebyl schopen správné úvahy a od nastražené léčky jej zachránil mladší bratr Alois.

     Do vězení se sice nevrací, ale je mu znemožněna umělecká práce a jeho jméno nesmí být nikde zveřejňováno. Je deportován na Ostravsko, kde pracuje dva roky jako dělník ve skladu materiálu u podniku Ingstav. Toto pracovní nasazení na „stavbách socialismu“ dalo podnět k vytvoření nádherné olejomalby Kalvárie – dílu, které patří k tomu nejlepšímu, co Mistr vytvořil.

      Ani znevažování jeho schopností ani šikanování jeho rodiny nezmění morální zásady Mistra Františka Peňáze. Nevyměnil je za příslib kariéry a uměleckých úspěchů. A je to opět jeho mladší bratr Alois, který mu nachází po dvou letech nové zaměstnání. V letech 1959 – 1969 je zaměstnán v projekční organizaci Centroprojekt v dnešním Zlíně, kde pracuje v ateliéru architektů a podílí se na projektech průmyslových závodů v tuzemsku i v cizině. Po uvolnění politických poměrů v r. 1968 definitivně končí se zaměstnáním a věnuje se vlastní torbě.

     Jeho celoživotní tvorba zabírá širokou škálu námětů i technik. V mladším věku jsou to mimo kreseb i rytiny, náročné na zpracování a dobrý zrak (ten se u Mistra začal horšit a práci ztěžoval).

      Z grafických technik zůstává proto později jen u kresby a dřevorytu, případně linorytu. Dřevoryt používá především pro každoroční vypracování vánočních přání. Přes nepřízeň, kterou mu režim prokazoval, nedá se odradit od malby obrazů s náboženskou tématikou. Ke Kalvárii přistupují díla Ježíš před Pilátem, Madona s dítětem, Trpící Kristus a další. Postupem času přechází také na temperu, která mu z technického hlediska vyhovuje více. Věnuje se vitrážím oken, z nichž největší jsou v kostele v Trnavě. Mimo náboženské motivy vytváří nesčetné množství obrazů kytic a květů. Často využívá i barevné křídy. Rád kreslí krajinu a obzvláště miluje zasněžené chalupy a zimní krajinu vůbec. V těchto obrazech se většinou snaží o zachycení mizející krajiny se starými chaloupkami, charakteristickými pro životní styl minulých století. Pro tuto tvorbu využívá především tužku nebo uhel.

      Největší kresby tužkou byly vytvořeny na zakázku pro ředitelství luhačovických lázní. Mistr měl pro své postoje velké potíže oslovit širší veřejnost, neboť výstavy jeho děl se nemohly realizovat, ač bylo jeho dílo stále známější a obdivovanější. Širší veřejnost se mu daří oslovit pouze přes prodejní výstavy pořádané v Luhačovicích každoročně v lázeňské sezoně společně s jinými výtvarníky z oblasti. Které obrazy mohou být vystaveny a jejich počet, stanovovala výběrová komise ve Zlíně.

      Vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení a občanským postojům měl velmi dobré kontakty s kněžími. Ti se snažili udržet chátrající stavby kostelů a jejich interiéry. Ochotně se zapojoval do těchto řešení a časem se staly práce na návrzích úprav interiérů součástí jeho umělecké činnosti. O jeho píli v této oblasti svědčí více než 200 návrhů úprav interiérů kostelů a také obrazy světců k významným oslavám na Moravě i na Slovensku. Na zakázku vzniká také řada obrazů utrpení Krista, které slouží v postní době k úpravě hlavního oltáře. K různým příležitostem vytváří také obrazy světců nebo Matky Boží.

      Mimo výtvarné umění miloval hudbu. Již v mládí účinkoval v rodných Pašovicích ve sboru. Sám se naučil hrát na harmonium a při bohoslužbách v místní kapli tak může doprovázet zpěv lidu. Při práci na obrazech poslouchal vážnou hudbu, zúčastňoval se koncertů, zvláště Pěveckého sboru Dvořák, který působí v Uherském Brodě. Sbor Dvořák často účinkoval při vernisážích jeho výstav a Mistr František Peňáz byl jmenován v roce 1986 čestným členem tohoto sboru.

      Díky iniciativě členky Pěveckého sboru Dvořák, paní Ing. Ireně Koubové, bylo uskutečněno několik výstav Mistrových děl a také koncertů k jeho životním výročím. Pěvecký sbor Dvořák doprovázel svého čestného člena i na jeho poslední cestě. Mistr František Peňáz zemřel ve věku 84 let uprostřed rodiny 1. května 1996 a je pohřben ve Velkém Ořechově.

      Hold svému čestnému členu u příležitosti jeho 100. výročí narození vzdal Pěvecký sbor Dvořák na koncertu duchovní hudby, který se konal ve farním kostele v Uherském Brodě 17. 6. 2012.

Výstavy:

1950 – Uherský Brod, Museum J.A.Komenského, s Frant. Bezděkem z Uh. Ostrohu

1972- Pašovice, Obecní úřad (k 60. narozeninám)

1982 – Hřivínův Újezd, Víceúčelová budova (k 70. narozeninám)

1982 – Zlín, galerie Dílo

1995 – Uherský Brod, galerie Panský dům (poslední výstava za účasti autora)

1997 - Uherský Brod, foyer kina Máj (k nedožitým 85.narozeninám)

2002 – Uherský Brod, Muzeum J.A.Komenského (k nedožitým 90. narozeninám)

2002 – Olomouc, krypta katedrály sv. Václava

Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký napsal o Františku Peńázovi. 

     Mistra Peňáze jsem osobně poznal jako zlínský kaplan, když se jednalo o úpravu kostela ve Zlíně. Tehdy jsme se sice neshodli v některých pohledech na architekturu, ale byl to začátek našich trvale hezkých vztahů. Nejčastěji jsem za ním přicházel kvůli vánočním a velikonočním přáním. Zaujal mě především tím, jak poctivě promeditoval, promodlil a prožil to, co chtěl malovat. Stále měl na stole otevřené Písmo. Viděl jsem, že celou postní dobu rozjímá o Kristově utrpení a to jak s Biblí v ruce, tak se štětcem či pastelem.

      Jednou měl celý ateliér plný rozestavěných obrazů Kristovy trpící hlavy. Každá byla trochu jiná. Do paměti se mi vryla Kristova hlava s trnovou korunou, na níž bylo nezvyklé listí, které mi připadalo jako vavřínové. Ta hlava tupeného a posmívaného Vykupitele s trnovou korunou vyzařovala zvláštní důstojnost, s níž Ježíš přijal své utrpení. I ta trnová koruna vsazená na hlavu Božího Syna od rouhačů a posmívačů se měnila ve vavřínový věnec vítězů. Ano, Kristovo vítězství se sice otevřeně ukázalo až při vzkříšení, ale on byl vítězem už když trpěl. Právě proto, že ho nezlomilo utrpení ani posměch, že nepřestal milovat ani ty, kteří mu připravili strašnou smrt, proto, že nepřestal důvěřovat nebeskému Otci, ani když prožíval hroznou opuštěnost, a svěřil mu svou duši i přes to, že Bůh neodpovídal na jeho „proč“, proto, že jeho srdce nikdy neovládl hřích, nemohla ho přemoci ani smrt. To všechno se mi stále vracelo na mysl, když jsem vzpomínal na tento obraz.

     Po několika dnech jsem se k mistrovi vrátil s návrhem, že právě tento obraz by byl vhodný pro velikonoční přání. Přišel jsem pozdě. Ten obraz už někomu dal. Ale navrhl, že udělá nový. V tom jsem ale už neviděl to velké poselství, že bolest a utrpení je třeba přijímat a nést s důstojností. On mě však ujistil, že ještě nikdy se mu nepodařilo vyjádřit tak hlubokou bolest. Dal jsem mu za pravdu. Právě v takových rozhovorech a společných meditacích jsem poznával krásu jeho duše a hloubku jeho víry. Tentokrát šlo o linoryt a já jsem jich rozvezl po republice pěknou řádku.

     Několik let se dařilo otiskovat jeho grafiky ve svátečních číslech Katolických novin. Mnoho přemýšlel nad tím, jak té možnosti využít a oslovit čtenáře, které chtěl v těžkých časech husákovské normalizace povzbudit. Do paměti se mi uložil obraz vítězného Krista s vysoce zvednutou rukou. V nohách měl začátek 2. žalmu: Proč se bouří národy pohanů, proč kují marné plány? Není divu, že i tady začali Peňáze omezovat. Nikdo však nespočítá, kolik podobných povzbuzení lidé nakopírovali a rozeslali. Nikdy při takových věcech nemyslel na svá autorská práva, ale povzbuzoval k aktivitě. Byl rád, že přibývá těch, kteří spolupracují na budování Božího království. Věděl, že zlo musí být jednou přemoženo a že se musí vrátit svoboda.

     Když se blížilo výročí 1100 let od smrti svatého Metoděje v roce 1985, vytvořil linoryt svatých bratří, které jsme nechali rozmnožit jako obrázky do knížky a zvětšit na plakátový formát a rozváželi do řady kostelů. V předsíni olomoucké katedrály visí ještě dnes a připomíná, že první velké zvednutí hlavy utlačovaných křesťanů bylo právě při této oslavě na Velehradě.

      Na schodišti svého domu měl rozměrné plátno zobrazující kalvárské drama. Tento mimořádný obraz prý kdysi nabídl na výstavu do Zlína (dříve Gottwaldova), když byl vyzván, aby se zapojil do budovatelské výstavy. Byl samozřejmě odmítnut a galerie už pro něj místo neměly. Proto vítám současnou vzpomínku na mistra Peňáze a stále doufám, že se dočkám jeho velké výstavy, která by ukázala nejen velkého malíře, ale i muže víry a zbožnosti, člověka, který se zasloužil o povzbuzení společnosti, který má své místo v dějinách.